Klub vojenské historie

Zdroj: Český a slovenský svět

Čechoslováci na Dukle popravovali své lidi

Geniální nápad, jak bleskově přejít Karpaty a pomoci Slovenskému národnímu povstání…, ale zcela zbabraný. Tak dnes hodnotí historici i někteří váleční veteráni boje o karpatsko-dukelský průsmyk. Od jedné z nejkrvavějších operací druhé světové války, při níž československé jednotky vstoupily po šesti letech bojů proti nacistům opět na území Československa, uplynulo právě dnes šedesát let. I po této době však archivy vydávají šokující svědectví o hrdinství, zbabělosti, popravách i chybách generálů.

Československý armádní sbor by se vlastně mohl jmenovat spíše rusínsko-volyňský. Osm tisíc Rusínů (Podkarpatská Rus patřila před válkou Československu) tvořilo totiž téměř polovinu sboru. Komunistický režim to však podle historika Eduarda Stehlíka zatajoval, protože se bál dráždit Moskvu, která Rusíny, než jim dala šanci bojovat za svou vlast, léta věznila v koncentrácích na Sibiři. „Ale i dnes je to zcela neprobádané téma. Jen tušíme, kolik československých Rusínů zahynulo v sovětských lágrech. Propuštěných osm tisícovek do československého sboru byl každopádně zlomek z těch, kteří zahynuli na Sibiři,“ odhaduje Stehlík.

Nepopsané jsou i tragédie volyňských Čechů, kteří byli bez výcviku posláni na Duklu, kde se v nepředstavitelném masakru zhroutili, byli zastřeleni na útěku nebo pro výstrahu popraveni za zbabělost. Takový byl osud Pavla Lohwasera, jehož 12. října 1944 nalezli, jak se v zákopu ve strachu ukrývá před minometnou palbou. „Rozsudek smrti vyhlašte tři dny za sebou všemu mužstvu,“ nařídil velitel sboru Ludvík Svoboda.

Někteří z Rusínů, kteří byli z gulagů na Sibiři propuštěni jen proto, že se přihlásili do československé jednotky, byli tak zesláblí, že po pár dnech zemřeli vyčerpáním.

„Přicházeli v příšerném stavu, ale ti, kdo přežili, měli pak tuhý kořínek,“ vzpomíná Tomáš Sedláček. Generál byl kvůli obrovským ztrátám v řadách důstojníků poslán na Duklu z Velké Británie. Postavení Rusínů chápe jako přechod „z bláta do louže“. Výhodu proti ostatním měli podle něj v tom, že byli ještě z Podkarpatské Rusi zvyklí žít v drsné přírodě, výtečně stříleli a byli nebojácní. „Patřili k nejlepším vojákům – možná proto, že i peklo na Dukle bylo pro ně lepší než jistá smrt v gulagu.“

Jedním z nich je Ivan Major, jenž stejně jako Sedláček přijel po letech na místa, kde za jediný měsíc padlo 60 000 sovětských vojáků a 2389 Čechoslováků. „Na gulag jsme raději nevzpomínali, chtěli jsme bojovat.“

Bojovali i přesto, že za útočícími Čechoslováky šli s nabitými zbraněmi důstojníci obranného zpravodajství. Vojáky leckdy „povzbuzovali“ střelbou nad jejich hlavy, a pokud se jim zdálo, že se chovají zbaběle, zastřelili je. „Při čtení těchto dokumentů jsem si musel dávat přestávky,“ říká historik Zdeněk Vališ. Do Svobodova armádního sboru prý narukovali i šestnáctiletí volyňští Češi, které posílali s týdenním výcvikem – a často i bez něj – do boje. „Lze těmto dětem vůbec vyčítat, že je strach připravil o rozum a přinutil k útěku?“ ptá se Vališ.

Například v řeži u polské vesničky Machnovka propadli nováčci bez zkušeností panice a začali poté, co je zmasakrovalo německé dělostřelectvo, utíkat před blížícími se tanky pološílení strachy. I dnes na to generál Oldřich Kvapil vzpomíná s chvějícím se hlasem: „Běželi, řvali hrůzou, zahazovali zbraně, tlumoky, svlékali blůzy. Byl jsme na frontě už dva roky, ale něco podobného jsem ještě neviděl.“

I Kvapil tehdy sáhl po zbrani a zastavil jednotku střelbou. Nejdříve nad hlavy utíkajících mužů a pak i dávkami do nich. Selhavší vojáky pak zpravidla čekal polní soud, trestní rota (svou vinu tam vykupovali vlastní krví či smrtí) a leckdy i popravčí četa. Za selhání na Dukle se podle historika Vališe střílelo ještě na sklonku války. „Dodnes nevíme, kolik těch poprav vlastně bylo.“

Historik Eduard Stehlík říká, že i když krvavé boje na Dukle nesplnily cíl, vázaly značné síly wehrmachtu, jež Hitlerovi chyběly na strategických směrech v Polsku a Maďarsku.

Rozkaz generála Ludvíka Svobody
    Rozhodl jsem se, že bude vykonán trest smrti zastřelením na vojínu JOSEFU SVÍTKOVI, který byl československým polním soudem v SSSR právoplatně odsouzen k trestu smrti. Vzhledem k naléhavé nutnosti zapůsobit morálně na mužstvo výcvikového praporu, v němž se vyskytlo neobvyklé množství případů zběhnutí, nařizuji, aby poprava byla vykonána v ubytovacím rajonu této jednotky u Sniny, a to 16. ledna 1945 ve 12.00 hod.

K tomu nařizuji:
1) vyhledat v uvedeném rajonu vhodné místo, které nemá být viditelné širší veřejnosti
2) sestavit z dobrých střelců popravčí družstvo v síle 8 mužů…
vyzbrojte je automatickými puškami, které důstojník na místě nabije
3) určete k asistenci u popravy lékaře-důstojníka
4) na místě popravy nechte nastoupit větší část mužstva praporu

Ludvík Svoboda
JAN GAZDÍK, JAN VACA

 

Předseda klubu

Miroslav Kosťun
Mail: kkernn@seznam.cz
Tel.: +420 608 630 726

Členové klubu

Místopředsedové klubu:
David Dvořák
Jiří Kocourek

Členové klubu:
Adriana Kosťunová
Karel Kolman

David Dvořák ml.
Bc. Pavlík Lukáš

Mgr. Jakub Vodolán

Stálý host klubu:

Eliáš Petr


Čekatelé na členství klubu:


Spřátelené weby